Zvukové karty jsou počítačové komponenty, které se starají o zpracování zvuku – bez nich by byly naše počítače němé. Typická zvuková karta obsahuje zvukový čip, který provádí tzv. D/A převod (digitálně-analogový převod) nahraného nebo vygenerovaného digitálního záznamu. Tento signál je přiveden na výstup zvukové karty - „line out“ konektor (většinou 3,5mm jack).

Zvuková karta také má linkový vstup - „line in“ konektor - do kterého je možné připojit externí zdroj zvukového signálu. Karta tento signál zdigitalizuje a uloží (pomocí příslušného počítačového programu) na pevný disk. Digitalizace se provádí pomocí vzorkování. V každém časovém intervalu se zjistí a zaznamená aktuální stav signálu neboli vzorek. Čím kratší je interval mezi vzorkováním, tím vyšší je vzorkovací frekvence, tím více vzorků bude pořízeno a tím bude výsledný záznam kvalitnější. Druhý faktor, který určuje kvalitu digitálního signálu, je počet použitých úrovní v každém ze vzorků. Nejčastěji používané vzorkovací frekvence: 11025 Hz (telefonní kvalita), 22050 Hz (rádio kvalita), 44100 Hz (CD kvalita), 48000 Hz (DVD kvalita), 96000 Hz (studiová kvalita). Počet bitů na jeden vzorek je většinou 8, 16 nebo 24.

Třetí konektor, který má většina zvukových karet, se používá k přímému připojení mikrofonu. Signál z něj lze také nahrávat na pevný disk nebo je možné ho využít jinak (např. pro internetové hlasové služby - VOIP - Skype apod.).

Drtivá většina základních desek pro stolní PC a všechny mobilní počítače dnes mají tzv. integrovanou zvukovou kartu, kdy odpovídající čip je nedílnou součásti základní desky. Integrovaná zvuková karta má podobné neduhy jako jiné integrované komponenty (např. grafické nebo síťové karty) – malý výkon, nízký odstup signálu od šumu (daný vysokým rušením), větší nároky na systémové prostředky apod.

Protože ale většina zákazníků v současné době otázku kvality interpretace zvuku neřeší, můžeme říci, že zvuková karta, integrovaná na základní desce, je dostačující řešení. Tyto karty dnes běžně zvládají zapojení reproduktorů 5.1, takže většině uživatelů a dokonce i hráčům vyhovují.

Barevné označení vstupů a výstupů zvukové karty u většiny zvukových karet, vyrobených po roce 1999, odpovídá standardu PC 99 firmy Microsoft pro barevné označení externích konektorů.

Pokud ale čekáte opravdu věrnou reprodukci v kvalitě Dolby Digital^© nebo DTS^©, budete muset zvolit některou z rozšiřujících zvukových karet, nejlépe pro sběrnici PCIe - tyto karty nabízejí vyvedení zvuku z PC v odpovídající kvalitě, kterou oceníte zejména při zapojení počítače na kvalitní externí zesilovač se stejně kvalitními reprobednami.

Profesionální zvukové karty jsou speciální zvukové karty, optimalizované pro nízkoodezvové multikanálové zvukové nahrávání a přehrávání a jejich ovladače obvykle následují ASIO protokol (Audio Stream Input Output) pro práci s profesionální zvukovou technikou a hudebním softwarem.

Profesionální zvukové karty jsou běžně popisovány jako „zvuková rozhraní“, využívající USB, FireWire nebo optického přenosu k zajištění dostatečně rychlého toku dat. Důraz je u těchto karet kladen především na větší množství vstupních a výstupních konektorů, přímou hardwarovou akceleraci, více vstupně-výstupních zvukových kanálů a vysokou vzorkovací frekvenci.        Nabízejí tak uživateli specializované vícekanálové nahrávání zvuku a zvukové úpravy v reálném čase, které nejsou limitovány, jako v případě běžných zvukových karet.

Na druhou stranu určité vlastnosti konzumních zvukových karet, jako např. podpora pro Environmental Audio Extensions (EAX), optimalizace pro hardwarovou akceleraci v počítačových hrách nebo prostorové efekty v reálném čase, jsou u profesionálních zvukových karet vedlejší, neexistující a někdy i nechtěné, a jako zvuková rozhraní pro běžné uživatele se proto nedoporučují.

Aktuální sběrnice pro rozšiřující zvukové karty:

PCIe, USB, Fire-Wire